VRAŽDA ROGERA ACKROYDA - VEČEŘE VE FERNLY Astounding Stories of Super-Science říjen 2022, od Astounding Stories, je součástí série blogových příspěvků o knihách HackerNoon. Do jakékoli kapitoly této knihy můžete skočit . zde Astounding Stories of Super-Science říjen 2022: VRAŽDA ROGERA ACKROYDA - VEČEŘE VE FERNLY Od Agathy Christie Bylo to jen pár minut před půl osmou, když jsem zazvonil u vchodových dveří Fernly Park. Dveře otevřel s obdivuhodnou promptností Parker, sluha. Noc byla tak krásná, že jsem se raději rozhodl jít pěšky. Vstoupil jsem do velké čtvercové haly a Parker mi sundal kabát. Zrovna když Raymond, Ackroydův sekretář, příjemný mladý muž jménem Raymond, procházel halou na cestě do Ackroydovy pracovny, s rukama plnýma papírů. „Dobrý večer, doktore. Přicházíte na večeři? Nebo je to profesionální návštěva?“ Tato poslední otázka byla narážka na mou černou brašnu, kterou jsem položil na dubovou truhlu. Vysvětlil jsem, že očekávám výzvu k porodu v jakýkoli okamžik, a tak jsem přišel připraven na pohotovostní volání. Raymond přikývl a pokračoval svou cestou, přes rameno volal:— „Jděte do obývacího pokoje. Vy víte, kudy. Dámy za chvilku sestoupí. Musím jen zanést tyto papíry panu Ackroydovi a řeknu mu, že jste tady.“ Po Raymondově objevení se Parker stáhl, takže jsem byl v hale sám. Upravil jsem si kravatu, podíval se do velkého zrcadla, které tam viselo, a přešel k dveřím32 přímo naproti mně, což, jak jsem věděl, byly dveře do obývacího pokoje. Všiml jsem si, právě když jsem otáčel klikou, zvuku zevnitř – zavírání okna, jak jsem si myslel. Poznamenal jsem si to, mohu říci, docela mechanicky, aniž bych tomu v té době přikládal jakýkoli význam. Otevřel jsem dveře a vešel. Když jsem vešel, skoro jsem se srazil s slečnou Russellovou, která právě vycházela. Oba jsme se omluvili. Poprvé jsem si všiml hospodyně a přemýšlel, jak krásná žena musela kdysi být – ba co víc, stále byla. Její tmavé vlasy nebyly protkané šedinami, a když měla barvu, jako měla v tu chvíli, přísný výraz její tváře nebyl tak zřejmý. Docela podvědomě jsem se divil, jestli nebyla venku, protože těžce dýchala, jako by běžela. „Obávám se, že jsem o pár minut dříve,“ řekl jsem. „Ach! Nemyslím si. Je po půl osmé, doktore Shepparde.“ Na chvíli se odmlčela, než řekla: „Nevěděla jsem, že jste dnes večer očekáván na večeři. Pan Ackroyd se nezmínil.“ Dostal jsem vágní dojem, že moje večeře tam ji nějak rozladila, ale nemohl jsem pochopit proč. „Jak je na tom koleno?“ zeptal jsem se. „Stejně, děkuji, doktore. Teď musím jít. Paní Ackroydová za chvilku sestoupí. Já – jen jsem sem vešla, abych se podívala, jestli jsou květiny v pořádku.“ Rychle vyšla z místnosti. Přešel jsem k oknu33 a přemýšlel o jejím zjevné touze ospravedlnit svou přítomnost v místnosti. Když jsem to udělal, uviděl jsem, co jsem samozřejmě mohl vědět celou dobu, kdybych se obtěžoval si to uvědomit, totiž, že okna byla dlouhá francouzská, otevírající se na terasu. Zvuk, který jsem slyšel, tedy nemohl být zvuk zavíraného okna. Docela lehkovážně, a spíše proto, abych rozptýlil svou mysl od bolestných myšlenek než z jakéhokoli jiného důvodu, jsem se zabavil pokusem uhodnout, co mohlo způsobit zmíněný zvuk. Uhlí v krbu? Ne, to nebylo to, co to znělo. Zásuvka komody zastrčená? Ne, ani to. Pak mě zaujala to, co se, myslím, nazývá stříbrný stolek, jehož víko se zvedá a skrze sklo vidíte obsah. Přešel jsem k němu a prohlížel si věci. Byly tam jeden nebo dva kusy starožitného stříbra, botička po prvním králi Karlovi, nějaké čínské nefritové figurky a docela dost afrických předmětů a kuriozit. Chtěl jsem si jednu z nefritových figurek prohlédnout zblízka, zvedl jsem víko. Proklouzlo mi prsty a spadlo. Okamžitě jsem poznal zvuk, který jsem slyšel. Bylo to toto samé víko stolku jemně a opatrně zavřené. Zopakoval jsem akci jednou nebo dvakrát pro vlastní uspokojení. Pak jsem zvedl víko, abych si prohlédl obsah zblízka. Stále jsem se skláněl nad otevřeným stříbrným stolkem, když do místnosti vešla Flora Ackroydová. Docela dost lidí nemá rádo Floru Ackroydovou, ale34 každý ji musí obdivovat. A svým přátelům může být velmi okouzlující. První, co vás na ní zaujme, je její mimořádná krása. Má pravé skandinávské světle zlaté vlasy. Její oči jsou modré – modré jako vody norského fjordu, a její pleť je krémová s růžemi. Má hranatá, chlapecká ramena a úzké boky. Pro unaveného lékaře je velmi osvěžující setkat se s tak dokonalým zdravím. Obyčejná přímočará anglická dívka – mohu být staromódní, ale myslím, že skutečný kousek se těžko překonává. Flora se ke mně připojila u stříbrného stolku a vyjádřila kacířské pochybnosti o tom, zda král Karel I. někdy nosil botičku. „A stejně,“ pokračovala slečna Flora, „všechno to povykování o věcech proto, že je někdo nosil nebo používal, mi připadá jako nesmysl. Teď už je nenosí ani nepoužívá. Pero, kterým George Eliot napsal Mlynářovu perlu – takové věci – no, je to nakonec jenom pero. Pokud opravdu milujete George Eliota, proč si nepořídit Mlynářovu perlu v levném vydání a nepřečíst si ji.“ „Myslím, že takové staré zastaralé věci nečtete, slečno Floro?“ „Mýlíte se, doktore Shepparde. Miluji Mlynářovu perlu.“ Byl jsem rád, že to slyším. Věci, které dnes mladé ženy čtou a předstírají, že je baví, mě vysloveně děsí. „Ještě jste mi negratuloval, doktore Shepparde,“ řekla Flora. „Neslyšel jste?“ Natáhla levou ruku. Na třetím prstu měla nádherně zasazenou jedinou perlu. „Vdavám se za Ralpha, víte,“ pokračovala. „Strýc je velmi potěšen. Zůstávám v rodině, vidíte.“ Vzal jsem ji obě ruce do svých. „Miláčku,“ řekl jsem, „doufám, že budete velmi šťastná.“ „Jsme zasnoubení asi měsíc,“ pokračovala Flora svým chladným hlasem, „ale bylo to oznámeno teprve včera. Strýc má zařídit Cross-stones a dát nám to k bydlení, a my se budeme předstírat, že hospodaříme. Ve skutečnosti budeme lovit celou zimu, jezdit do města na sezónu a pak jezdit na jachtě. Miluji moře. A samozřejmě se budu velice zajímat o záležitosti farnosti a navštěvovat všechna setkání matek.“ Právě tehdy se paní Ackroydová vřítila dovnitř, plná omluv za pozdní příchod. Musím říct, že paní Ackroydovou nesnáším. Je samé řetízky, zuby a kosti. Velmi nepříjemná žena. Má malé, bledé, kamenné modré oči, a jakkoli jsou její slova plná horlivosti, její oči zůstávají vždy chladně spekulativní. Šel jsem k ní, nechal Floru u okna. Podala mi hrst směsi kloubů a prstenů k sevření a začala žvanit. Slyšel jsem o Florině zasnoubení? Tak vhodné ve všech ohledech. Ty milé mladé bytosti se do sebe zamilovaly na první pohled. Tak dokonalý pár, on tak tmavý a ona tak světlá. „Nemohu vám říct, můj drahý doktore Shepparde, jakou úlevu to znamená pro matčino srdce.“ Paní Ackroydová si povzdechla – hold svému matčinu srdci, zatímco její oči mě bedlivě pozorovaly. „Přemýšlela jsem. Jste tak starý přítel drahého Rogera. Víme, jak moc důvěřuje vašemu úsudku. Tak těžké pro mě – v mé pozici, jako vdova po nebohém Cecilovi. Ale je tam tolik otravných věcí – dohody, víte – všechno to. Plně věřím, že Roger hodlá s drahou Florou uzavřít dohody, ale, jak víte, je jenom zvláštní ohledně peněz. Velmi obvyklé, jak jsem slyšela, mezi muži, kteří jsou průmyslovými magnáty. Zajímalo by mě, víte, jestli byste se ho mohl jen tak na toto téma? Flora vás má tak ráda. Cítíme, že jste docela starý přítel, i když se známe opravdu jen něco přes dva roky.“ trochu zeptat Paní Ackroydová byla přerušena, když se dveře obývacího pokoje znovu otevřely. Z přerušení jsem byl potěšen. Nesnáším zasahování do cizích záležitostí a neměl jsem v úmyslu Ackroyda otravovat tématem Floriných dohod. Za chvíli bych jí musel říct právě to. „Znáte majora Blunta, že, doktore?“ „Ano, jistě,“ řekl jsem. Hodně lidí zná Hectora Blunta – přinejmenším pověstí. Ulovil více divokých zvířat na nepravděpodobných místech než kdokoli jiný na světě, předpokládám. Když ho zmíníte, lidé řeknou: „Blunt – nemyslíte toho muže z velké divočiny, že?“ Jeho přátelství s Ackroydem mě vždy trochu mátlo. Ti dva muži jsou tak naprosto odlišní. Hector Blunt je možná o pět let mladší než Ackroyd. Přátelili se v raném věku a ačkoli se jejich cesty rozešly, přátelství stále trvá. Asi jednou za dva roky Blunt stráví čtrnáct dní ve Fernly a obrovská zvířecí hlava s úžasným počtem rohů, která vás fixuje skleněným pohledem, jakmile vstoupíte do předních dveří, je trvalou připomínkou tohoto přátelství. Blunt nyní vstoupil do místnosti svým vlastním podivným, rozvážným, přesto tichým krokem. Je to muž střední postavy, statně a spíše zavalitě stavěný. Jeho tvář je téměř mahagonová a je zvláštně bez výrazu. Má šedé oči, které působí dojmem, že vždy sledují něco, co se děje velmi daleko. Mluví málo, a co řekne, je řečeno úsečně, jako by slova byla vynucena neochotně. Nyní řekl: „Jak se máš, Shepparde?“ svým obvyklým strohým způsobem, a pak stál rovně před krbem, díval se nad naše hlavy, jako by viděl něco velmi zajímavého, co se děje v Timbuktu. „Majore Blunte,“ řekla Flora, „přála bych si, abys mi pověděl o těchto afrických věcech. Jsem si jistá, že víš, co to všechno je.“ Slyšel jsem Hectora Blunta popisovaného jako ženu-nenávistníka, ale všiml jsem si, že se s Florou připojil ke stříbrnému stolku s něčím, co by se dalo popsat jako horlivost. Sklonili se nad ním společně. Bál jsem se, že paní Ackroydová začne znovu mluvit o dohodách, takže jsem udělal pár rychlých poznámek o nové sladké hrašce. Věděl jsem, že je nová sladká hraška, protože mi to toho rána řekl .38 Paní Ackroydová o zahradnictví nic neví, ale je to ten typ ženy, která se chce jevit dobře informovaná o aktuálních tématech, a ona také čte . Mohli jsme si docela inteligentně povídat, dokud se k nám nepřipojili Ackroyd a jeho sekretář, a hned potom Parker oznámil večeři. Daily Mail Daily Mail Moje místo u stolu bylo mezi paní Ackroydovou a Florou. Blunt seděl na druhé straně paní Ackroydové a Geoffrey Raymond vedle něj. Večeře nebyla veselá záležitost. Ackroyd byl viditelně zaujatý. Vypadal mizerně a jedl skoro nic. Paní Ackroydová, Raymond a já jsme udržovali konverzaci. Flora se zdála být ovlivněna depresí svého strýce a Blunt se vrátil ke své obvyklé mlčenlivosti. Hned po večeři Ackroyd prostrčil ruku mou a odvedl mě do své pracovny. „Až si dáme kávu, už nás nikdo nebude rušit,“ vysvětlil. „Řekl jsem Raymondovi, aby se postaral o to, abychom nebyli přerušeni.“ Tiše jsem ho pozoroval, aniž bych se snažil působit dojmem. Byl zjevně pod vlivem nějakého silného vzrušení. Minutu nebo dvě chodil po místnosti, pak, když Parker vstoupil s kávovým podnosem, se zhroutil do křesla před krbem. Pracovna byla pohodlný byt. Na jedné stěně byly knihovny. Křesla byla velká a potažená tmavě modrou kůží. Velký stůl stál u okna a byl pokryt papíry úhledně označenými a seřazenými. Na kulatém stole byly různé časopisy a sportovní noviny. „Nedávno se mi vrátil ten bolest po jídle,“ poznamenal Ackroyd neformálně, když si naléval kávu. „Musíte mi dát ještě nějaké vaše prášky.“ Zdálo se mi, že si přeje sdělit dojem, že naše konference je lékařská. Odpovídal jsem tomu. „Myslel jsem si to. Přivezl jsem si je s sebou.“ „Dobrý muž. Dejte mi je hned.“ „Jsou v mé brašně v hale. Jdu je pro ně.“ Ackroyd mě zadržel. „Neobtěžujte se. Parker je pro ně přinese. Přineste doktorovu brašnu, prosím, Parkere?“ „Velmi dobře, pane.“ Parker odešel. Když jsem se chystal promluvit, Ackroyd zvedl ruku. „Ještě ne. Počkejte. Nevidíte, že jsem v takovém nervovém stavu, že se sotva udržím?“ To jsem viděl dostatečně jasně. A byl jsem velmi neklidný. Zaplavovaly mě všelijaké předtuchy. Ackroyd promluvil téměř okamžitě. „Ujistěte se, že je to okno zavřené, můžete?“ zeptal se. Trochu překvapen jsem vstal a šel k němu. Nebylo to francouzské okno, ale jeden z obyčejných posuvných typů. Těžké modré sametové závěsy byly před ním zatažené, ale okno samotné bylo nahoře otevřené. Parker se vrátil do místnosti s mou brašnou, zatímco jsem stále stál u okna. „To je v pořádku,“ řekl jsem, když jsem se vrátil do místnosti. „Zajistil jste západku?“ „Ano, ano. Co se vám stalo, Ackroydi?“ Dveře se právě zavřely za Parkerem, jinak bych se nezeptal. Ackroyd chvíli počkal, než odpoví. „Jsem v pekle,“ řekl pomalu, po chvilce. „Ne, neobtěžujte se s těmi zatracenými prášky. Řekl jsem to jen pro Parkera. Služebnictvo je tak zvědavé. Pojďte sem a posaďte se. Dveře jsou také zavřené, že?“ „Ano. Nikdo nemůže slyšet; nebuďte neklidný.“ „Shepparde, nikdo neví, čím jsem si prošel za posledních dvacet čtyři hodin. Kdyby se někomu zřítil dům, můj se mi zřítil. Tato Ralphova záležitost je poslední kapka. Ale o tom teď nebudeme mluvit. Je to to druhé – to druhé——! Nevím, co s tím mám dělat. A musím se brzy rozhodnout.“ „Co se děje?“ Ackroyd chvíli nebo dvě mlčel. Zdálo se, že je zvláštně neochotný začít. Když promluvil, otázka, kterou položil, byla naprostým překvapením. Bylo to to poslední, co jsem očekával. „Shepparde, léčil jste Ashleyho Ferrarse v jeho poslední nemoci, že?“ „Ano, léčil.“ Zdálo se, že s ještě větší obtíží formuluje svou další otázku. „Nikdy jste neměl podezření – napadlo vás někdy – že – no, že mohl být otráven?“ Chvíli nebo dvě jsem mlčel. Pak jsem se rozhodl, co říct. Roger Ackroyd nebyl Caroline. „Řeknu vám pravdu,“ řekl jsem. „V té době jsem neměl žádné podezření, ale od té doby – no, byla to jen prázdná řeč mé sestry, která mě poprvé napadla. Od té doby jsem se toho nemohl zbavit. Ale varuji vás, nemám pro to žádný základ.“ „On otráven,“ řekl Ackroyd. byl Promluvil tupým, těžkým hlasem. „Kým?“ zeptal jsem se ostře. „Jeho ženou.“ „Jak to víte?“ „Řekla mi to sama.“ „Kdy?“ „Včera! Můj bože! včera! Zdá se to jako před deseti lety.“ Chvíli jsem čekal, a pak pokračoval. „Rozumíte, Shepparde, říkám vám to důvěrně. Nikam to nesmí jít dál. Potřebuji vaši radu – nemohu nést celou váhu sám. Jak jsem právě řekl, nevím, co mám dělat.“ „Můžete mi říct celý příběh?“ řekl jsem. „Pořád jsem ve tmě. Jak se paní Ferrarsová mohla přiznat?“ „Je to tak. Před třemi měsíci jsem požádal paní Ferrarsovou o ruku. Odmítla. Požádal jsem ji znovu a ona souhlasila, ale nechtěla dovolit, abych zasnoubení veřejně oznámil, dokud neskončí její rok smutku. Včera jsem ji navštívil, poukázal jsem na to, že od smrti jejího manžela uplynul rok a tři týdny, a že už nebude žádná další námitka proti tomu, aby se42 zasnoubení stalo veřejným majetkem. Všiml jsem si, že se už několik dní chová velmi podivně. Teď, najednou, bez nejmenšího varování, se úplně zhroutila. Ona – ona mi řekla všechno. Její nenávist k jejímu zvířecímu manželovi, její rostoucí láska ke mně, a – ty hrozné prostředky, které použila. Jed! Můj bože! Byla to vražda za studena.“ Viděl jsem Ackroydův odpor, hrůzu v jeho tváři. Paní Ferrarsová to musela vidět také. Ackroyd není typ velkého milence, který dokáže odpustit vše pro lásku. Je to v zásadě dobrý občan. Všechno v něm, co bylo zdravé, poctivé a zákonům oddané, se od ní v tu chvíli odhalení muselo naprosto odvrátit. „Ano,“ pokračoval nízkým, monotónním hlasem, „přiznala všechno. Zdá se, že existuje jedna osoba, která to ví celou dobu – kdo ji vydíral za obrovské částky. Byl to tlak, který ji přivedl téměř k šílenství.“ „Kdo to byl?“ Náhle se mi před očima vynořil obraz Ralpha Patona a paní Ferrarsové vedle sebe. Jejich hlavy tak blízko u sebe. Cítil jsem chvilkový záchvěv úzkosti. Co kdyby – ó! ale to je jistě nemožné. Vzpomněl jsem si na upřímnost Ralphova pozdravu toho odpoledne. Absurdní! „Nechtěla mi říct jeho jméno,“ řekl Ackroyd pomalu. „Vlastně neřekla, že to byl muž. Ale samozřejmě –“ „Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Musel to být muž. A nemáte vůbec žádné podezření?“ Jako odpověď Ackroyd zasténal a sklopil hlavu do rukou. „To nemůže být,“ řekl. „Jsem blázen, že o tom vůbec přemýšlím. Ne, nepřiznám vám ani to divoké podezření, které mi problesklo myslí. Řeknu vám tohle. Něco, co řekla, mě přimělo myslet si, že osoba, o kterou jde, by mohla být skutečně v mém domě – ale to nemůže být pravda. Musel jsem ji špatně pochopit.“ „Co jste jí řekl?“ zeptal jsem se. „Co jsem mohl říct? Viděla, samozřejmě, jaký šok to pro mě byl. A pak byla otázka, jaká je moje povinnost? Udělala ze mě, vidíte, spolupachatele po činu. Viděla to všechno, myslím, rychleji než já. Byl jsem omráčený, víte. Požádala mě o dvacet čtyři hodin – přiměla mě slíbit, že do té doby nic neudělám. A pevně odmítla mi dát jméno toho ničemy, který ji vydíral. Předpokládám, že se bála, že bych hned šel a zmlátil ho, a pak by to pro ni bylo hodně špatné. Řekla mi, že o ní uslyším do čtyřiadvaceti hodin. Můj bože! Přísahám vám, Shepparde, že mě nikdy nenapadlo, co hodlá udělat. Sebevražda! A já ji k tomu dohnal.“ „Ne, ne,“ řekl jsem. „Neberte si věci přehnaně. Zodpovědnost za její smrt neleží na vašich bedrech.“ „Otázkou je, co teď mám dělat? Ta ubohá dáma je mrtvá. Proč hrabat ve starých problémech?“ „Docela s vámi souhlasím,“ řekl jsem. „Ale je tu ještě jiná věc. Jak mám dostat toho ničemu, který ji dohnal ke smrti stejně jako by ji zabil? Věděl o prvním zločinu a přilepil se na něj jako nějaký nechutný sup. Zaplatila cenu. Má odejít beztrestně?“ „Chápu,“ řekl jsem pomalu. „Chcete ho vystopovat? Bude to znamenat hodně publicity, víte.“ „Ano, přemýšlel jsem o tom. Zikcakoval jsem tam a zpět ve své mysli.“ „Souhlasím s vámi, že ten zlosyn by měl být potrestán, ale cena musí být zvážena.“ Ackroyd vstal a chodil sem a tam. Nakonec se znovu usadil na židli. „Podívejte se, Shepparde, řekněme, že to necháme takhle. Pokud nepřijde žádná zpráva od ní, necháme mrtvé věci ležet.“ „Co tím myslíte zprávou od ní?“ zeptal jsem se zvědavě. „Mám nejsilnější dojem, že někde nebo nějakým způsobem mi musela nechat zprávu – než odešla. Nemohu o tom diskutovat, ale je to tak.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nezanechala žádný dopis ani žádné slovo. Zeptal jsem se.“ „Shepparde, jsem přesvědčen, že ano. A víc, mám pocit, že tím, že si záměrně vybrala smrt, chtěla, aby se to všechno vyšlo najevo, i kdyby jen pro pomstu na muži, který ji dohnal k zoufalství. Věřím, že kdybych ji mohl tehdy vidět, řekla by mi jeho jméno a přikázala mi jít za ním, za všechno, co mám.“ Podíval se na mě. „Nevěříte na dojmy?“ „Ó, ano, v jistém smyslu věřím. Pokud, jak jste to nazval, od ní přijde zpráva –“ Přerušil jsem se. Dveře se tiše otevřely a Parker vstoupil s podnosem, na kterém byly nějaké dopisy. „Večerní pošta, pane,“ řekl a podal podnos Ackroydovi. Pak sebral šálky na kávu a odešel. Moje pozornost, na chvíli odvedená, se vrátila k Ackroydovi. Zíral jako zkamenělý na dlouhou modrou obálku. Ostatní dopisy nechal spadnout na zem. „ ,“ řekl šeptem. „Musela jít ven a poslat to včera v noci, těsně před – těsně před –“ Její rukopis Roztrhl obálku a vytáhl tlustou přílohu. Pak se ostře podíval. „Jste si jistý, že jste zavřel okno?“ řekl. „Docela jistě,“ řekl jsem překvapen. „Proč?“ „Celou večer mám divný pocit, že mě někdo sleduje, špehuje. Co je to –?“ Otočil se ostře. My také. Oba jsme měli dojem, že jsme slyšeli, jak se západka dveří nepatrně ozvala. Šel jsem k ní a otevřel ji. Nikdo tam nebyl. „Nervy,“ zamumlal si Ackroyd pro sebe. Rozložil silné listy papíru a četl nahlas nízkým hlasem. „ “ Můj drahý, můj velmi drahý Rogere, – Život vyžaduje život. Vidím to – viděl jsem to dnes odpoledne ve vaší tváři. Proto volím jedinou cestu, která je pro mě otevřená. Ponechávám vám trest osoby, která mi za poslední rok udělala ze života peklo na zemi. Dnes odpoledne jsem vám nechtěla říct jméno, ale hodlám vám ho nyní napsat. Nemám děti ani blízké příbuzné, kteří by měli být ušetřeni, takže se nebojte publicity. Pokud můžete, Rogere, můj velmi drahý Rogere, odpusťte mi tu křivdu, kterou jsem vám chtěla způsobit, protože když přišla chvíle, nemohla jsem to nakonec udělat…. Ackroyd, s prstem na listu, aby ho otočil, se zastavil. „Shepparde, odpusťte mi, ale musím si to přečíst sám,“ řekl nejistě. „Bylo to určeno pro mé oči, a jen pro mé oči.“ Vložil dopis zpět do obálky a položil ho na stůl. „Později, až budu sám.“ „Ne,“ zvolal jsem impulsivně, „přečtěte si to teď.“ Ackroyd se na mě s jistým překvapením podíval. „Omlouvám se,“ řekl jsem, zrudl. „Nemyslím tím číst mi to nahlas. Ale přečtěte si to, dokud jsem ještě tady.“ Ackroyd zavrtěl hlavou. „Ne, raději počkám.“ Ale z nějakého důvodu, který mi byl nejasný, jsem ho dál naléhal.</
