VRAŽDA ROGERA ACKROYDA - VEČEŘE VE FERNLY PARK Astounding Stories of Super-Science October 2022, od Astounding Stories je součástí série blogových příspěvků HackerNoon o knihách. Do kterékoli kapitoly této knihy se můžete dostat . zde Astounding Stories of Super-Science October 2022: VRAŽDA ROGERA ACKROYDA - VEČEŘE VE FERNLY PARK Od Agathy Christie Bylo to jen pár minut před půl osmou, když jsem zazvonil na zvonek u vchodu do Fernly Park. Dveře s obdivuhodnou pohotovostí otevřel Parker, sluha. Noc byla tak krásná, že jsem raději přišel pěšky. Vešel jsem do velké čtvercové haly a Parker mi sundal kabát. Zrovna tehdy prošel halou Ackroydův tajemník, příjemný mladý muž jménem Raymond, na cestě do Ackroydovy pracovny, s rukama plnýma papírů. „Dobrý večer, doktore. Přišel jste na večeři? Nebo je to profesionální návštěva?“ Poslední zmínka se týkala mé černé brašny, kterou jsem položil na dubovou truhlu. Vysvětlil jsem, že očekávám výzvu k případu porodu každým okamžikem, a proto jsem přišel připraven na nouzové volání. Raymond přikývl a pokračoval v cestě, volajíc přes rameno:— „Jděte do obývacího pokoje. Znáte cestu. Dámy za chvíli sestoupí. Jen musím odnést tyto papíry panu Ackroydovi a řeknu mu, že jste tady.“ Po Raymondově objevení se Parker stáhl, takže jsem byl v hale sám. Srovnal jsem si kravatu, podíval se do velkého zrcadla, které tam viselo, a přešel ke dveřím 32, které byly přímo přede mnou, což, jak jsem věděl, byly dveře do obývacího pokoje. Všiml jsem si, právě když jsem otáčel klikou, zvuku zevnitř — zavírání okna, jak jsem si myslel. Poznamenal jsem si to, mohu-li to tak říct, zcela mechanicky, aniž bych tomu v té době přikládal jakýkoli význam. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Jak jsem to udělal, téměř jsem se srazil s paní Russellovou, která právě vycházela. Oba jsme se omluvili. Poprvé jsem si prohlížel hospodyni a myslel si, jaká to musela být kdysi pohledná žena — vlastně, pokud jde o to, stále byla. Její tmavé vlasy nebyly protkané šedinami a když měla barvu, jako měla v tuto chvíli, přísná kvalita jejího vzhledu nebyla tak zjevná. Docela podvědomě jsem se divil, jestli byla venku, protože těžce dýchala, jako by běžela. „Obávám se, že jsem o pár minut dříve,“ řekl jsem. „Ach! Nemyslím si. Je po půl osmé, doktore Shepparde.“ Na chvíli se odmlčela, než řekla: „Já — nevěděla jsem, že jste dnes večer očekáván na večeři. Pan Ackroyd se o tom nezmínil.“ Měl jsem neurčitý dojem, že mé tamní stravování ji nějak znepokojovalo, ale nemohl jsem pochopit proč. „Jak se ta noha má?“ zeptal jsem se. „Je to asi stejné, děkuji vám, doktore. Teď musím jít. Paní Ackroydová za chvíli sestoupí. Já — já jsem sem jen vešla, abych se podívala, jestli jsou květiny v pořádku.“ Rychle prošla z místnosti ven. Procházel jsem se k 33 oknu a divil se její zjevné touze ospravedlnit svou přítomnost v místnosti. Jak jsem to udělal, viděl jsem, co jsem samozřejmě mohl vědět celou dobu, kdybych se obtěžoval se na to zamyslet, totiž že okna byla dlouhá francouzská, otevírající se na terasu. Zvuk, který jsem slyšel, tedy nemohl být zvuk zavíraného okna. Docela nečinně, a spíše proto, abych odvedl svou mysl od bolestivých myšlenek než z jakéhokoli jiného důvodu, jsem se bavil pokusem uhodnout, co mohlo způsobit daný zvuk. Uhlí v krbu? Ne, to vůbec nebyl ten druh hluku. Zásuvka komody zasunutá? Ne, to ne. Pak můj zrak upoutal předmět, který, jak věřím, se nazývá stříbrný stolek, jehož víko se zvedá a skrze sklo lze vidět jeho obsah. Přešel jsem k němu a prohlížel si věci. Byly tam jeden nebo dva kusy starožitného stříbra, dětská botička patřící Karlovi I., několik čínských nefritových figurek a docela dost afrických náčiní a kuriozit. Chtěl jsem si zblízka prohlédnout jednu z nefritových figurek, zvedl jsem víko. Sklouzlo mi z prstů a spadlo. Okamžitě jsem poznal zvuk, který jsem slyšel. Bylo to toto stejné víko stolku, které se jemně a opatrně zavíralo. Jednou nebo dvakrát jsem pro vlastní uspokojení zopakoval. Pak jsem zvedl víko, abych si zevněji prohlédl obsah. Stále jsem se skláněl nad otevřeným stříbrným stolkem, když do místnosti vešla Flora Ackroydová. Docela dost lidí nemá Floru Ackroydovou rádo, ale 34 nikdo ji nemůže neobdivovat. A svým přátelům může být velmi okouzlující. První věc, která vás na ní zaujme, je její mimořádná světlá pleť. Má pravé skandinávské bledě zlaté vlasy. Její oči jsou modré — modré jako vody norské fjordu a její pleť je jako smetana a růže. Má hranatá, chlapecká ramena a štíhlé boky. A pro unaveného lékaře je velmi osvěžující setkat se s tak dokonalým zdravím. Jednoduchá, přímočará anglická dívka — možná jsem staromódní, ale myslím si, že skutečný exemplář se těžko překonává. Flora se ke mně přidala u stříbrného stolku a vyjádřila kacířské pochybnosti o tom, zda Karel I. někdy nosil tu dětskou botičku. „A stejně,“ pokračovala slečna Flora, „všechno tohle povykování o věcech jen proto, že je někdo nosil nebo používal, mi přijde jako hloupost. Teď už je nenosí ani nepoužívá. Pero, kterým George Eliot napsal — takové věci — no, je to přece jenom pero. Pokud máte opravdu rádi George Eliota, proč si nekoupit v levném vydání a nepřečíst si ho.“ Mlyn na Flossu Mlyn na Flossu „Předpokládám, že nikdy nečtete takové staré zastaralé věci, slečno Floro?“ „Mýlíte se, doktore Shepparde. Miluji .“ Mlyn na Flossu Byl jsem rád, že jsem to slyšel. Věci, které mladé ženy dnes čtou a prohlašují, že je mají rády, mě vysloveně děsí. „Ještě jste mi negratulovala, doktore Shepparde,“ řekla Flora. „Neslyšel jste?“ Natáhla levou ruku. Na třetím prstu měla nádherně zasazenou jednu perlu. „Vdala se budu za Ralpha, víte,“ pokračovala. „Strýc je velmi potěšen. Udržuje mě to v rodině, vidíte.“ Vzal jsem ji za obě ruce. „Moje drahá,“ řekl jsem, „doufám, že budete velmi šťastná.“ „Jsme zasnoubeni asi měsíc,“ pokračovala Flora svým klidným hlasem, „ale oznámeno to bylo až včera. Strýc hodlá zrekonstruovat Cross-stones a dát nám ho k bydlení a budeme předstírat, že hospodaříme. Ve skutečnosti budeme celou zimu lovit, sezónu ve městě a pak jachtovat. Miluji moře. A samozřejmě se budu velice zajímat o záležitosti farnosti a účastnit se všech setkání matek.“ Zrovna tehdy se s šustěním vřítila paní Ackroydová, plná omluv za pozdní příchod. Musím říct, že paní Ackroydovou nesnáším. Je to všechno řetězy, zuby a kosti. Velmi nepříjemná žena. Má malé, bledé, kamínkové modré oči, a jakkoli jsou její slova plná nadšení, její oči zůstávají vždy chladně spekulativní. Šel jsem k ní, nechal Floru u okna. Podala mi hrst různých kloubů a prstenů k zmáčknutí a začala horlivě mluvit. Slyšel jsem o zasnoubení Flory? V každém ohledu tak vhodné. Milí mladí lidé se do sebe zamilovali na první pohled. Taková dokonalá dvojice, on tak tmavý a ona tak světlá. „Nemohu vám říci, můj drahý doktore Shepparde, jakou úlevu pro srdce matky.“ Paní Ackroydová si povzdechla — svědectví jejího mateřského srdce, zatímco její oči mě pozorně sledovaly. „Přemýšlela jsem. Jste tak starý přítel drahého Rogera. Víme, jak moc spoléhá na váš úsudek. Je to pro mě tak těžké — v mé pozici, jako vdova po chudém Cecilovi. Ale je tu tolik únavných věcí — vypořádání, víte — všechno tohle. Pevně věřím, že Roger má v úmyslu vyřídit vypořádání pro drahou Floru, ale jak víte, je jen zvláštní ohledně peněz. Velmi obvyklé, jak jsem slyšela, mezi muži, kteří jsou průmyslovými magnáty. Přemýšlela jsem, víte, jestli byste se ho mohl jen na toto téma? Flora vás má tak ráda. Cítíme, že jste docela starý přítel, i když se opravdu známe jen něco málo přes dva roky.“ trochu zeptat Akrodovská výřečnost byla přerušena, když se dveře obývacího pokoje znovu otevřely. Byl jsem potěšen přerušením. Nesnáším zasahování do cizích záležitostí a neměl jsem v úmyslu se Ackroya dotazovat na Florino vypořádání. Za okamžik bych to paní Ackroydové musel říct. „Znáte majora Blunta, že ano, doktore?“ „Ano, skutečně,“ řekl jsem. Hodně lidí zná Hectora Blunta — alespoň podle pověsti. Ulovil více divokých zvířat na neobvyklých místech než kdokoli na světě, jak se domnívám. Když o něm zmíníte, lidé řeknou: „Blunt — nemyslíte toho muže od velké zvěře, že?“ Jeho přátelství s Ackroydem mě vždy trochu zaráželo. Ti dva muži jsou tak naprosto odlišní. Hector Blunt je možná o pět let mladší než Ackroyd. Přátelili se na začátku života a ačkoli se jejich cesty rozešly, přátelství stále trvá. Asi jednou za dva roky Blunt stráví čtrnáct dní ve Fernly a obrovská zvířecí hlava s úžasným počtem rohů, která vás fixuje skelným pohledem, jakmile vstoupíte do předních dveří, je trvalou připomínkou přátelství. Blunt nyní vstoupil do místnosti svým vlastním osobitým, rozvážným, ale tichým krokem. Je to muž střední postavy, pevně a spíše zavalitě stavěný. Jeho tvář je téměř mahagonové barvy a je zvláštně bezvýrazná. Má šedé oči, které působí dojmem, že neustále pozorují něco, co se děje velmi daleko. Málo mluví a to, co říká, je řečeno trhaně, jako by slova byla vynucena proti jeho vůli. Řekl teď: „Jak se máte, Shepparde?“ svým obvyklým úsečným způsobem a pak se pevně postavil před krb a díval se nad naše hlavy, jako by viděl něco velmi zajímavého, co se děje v Timbuktu. „Majore Blunte, přál bych si, abys mi řekl o těch afrických věcech. Jsem si jistý, že víš, co to všechno je,“ řekla Flora. Slyšel jsem Hectora Blunta popisovat jako ženu-nenávistníka, ale všiml jsem si, že se s Florou připojil ke stříbrnému stolku s něčím, co by se dalo popsat jako horlivost. Sklonili se nad ním společně. Obával jsem se, že paní Ackroydová začne znovu mluvit o vypořádání, a tak jsem pronesl několik uspěchaných poznámek o nové sladké hrášek. Věděl jsem, že existuje nová sladká hrášek, protože mi to to ráno řekl . Paní Ackroydová o zahradnictví nic neví, ale je to ten typ ženy, která se ráda tváří informovaně o denních tématech, a ona také čte . Dokázali jsme vést docela inteligentní konverzaci, dokud se k nám nepřipojili Ackroyd a jeho tajemník, a ihned poté Parker oznámil večeři. Daily Mail Daily Mail Mé místo u stolu bylo mezi paní Ackroydovou a Florou. Blunt byl na druhé straně paní Ackroydové a Geoffrey Raymond vedle něj. Večeře nebyla veselá. Ackroyd byl viditelně zaujatý. Vypadal uboze a jedl téměř nic. Paní Ackroydová, Raymond a já jsme udržovali konverzaci. Flora se zdála být ovlivněna depresí svého strýce a Blunt se vrátil ke své obvyklé mlčenlivosti. Ihned po večeři si Ackroyd vzal mou paži a odvedl mě do své pracovny. „Jakmile budeme mít kávu, nebudeme už rušeni,“ vysvětlil. „Řekl jsem Raymondovi, aby se postaral o to, abychom nebyli rušeni.“ Tiše jsem ho studoval, aniž bych dával najevo, že to dělám. Byl zjevně pod vlivem nějakého silného vzrušení. Minutu nebo dvě chodil po místnosti, pak, když Parker vstoupil s kávovým podnosem, se usadil do křesla před krbem. Pracovna byla pohodlná místnost. Jednu stěnu lemovaly knihovny. Křesla byla velká a potažená tmavě modrou kůží. Velký stůl stál u okna a byl pokryt papíry úhledně popsanými a zařazenými. Na kulatém stole byly různé časopisy a sportovní noviny. „Nedávno se mi vrátil ten bolest po jídle,“ poznamenal Ackroyd neformálně, zatímco si naléval kávu. „Musíte mi dát ještě nějaké z těch vašich pilulek.“ Zdálo se mi, že se snaží vyvolat dojem, že naše konference je lékařská. Odpovídajícím způsobem jsem se přizpůsobil. „Myslel jsem si to. Nějaké jsem si přinesl.“ „Dobrý muž. Dejte mi je teď.“ „Jsou v mé brašně v hale. Přinesu je.“ Ackroyd mě zadržel. „Netrapte se. Parker je přinese. Přineste lékařskou brašnu, budete, Parkere?“ „Velmi dobře, pane.“ Parker se stáhl. Když jsem se chystal promluvit, Ackroyd zvedl ruku. „Ještě ne. Počkejte. Nevidíte, že jsem v takovém stavu nervů, že se sotva udržím?“ To jsem viděl dost jasně. A byl jsem velmi znepokojen. Všechny druhy předtuch mě přepadaly. Ackroyd promluvil téměř okamžitě znovu. „Ujistěte se, že to okno je zavřené, budete?“ zeptal se. Trochu překvapen jsem vstal a šel k němu. Nebylo to francouzské okno, ale jeden z obyčejných posuvných typů. Těžké modré sametové závěsy byly před ním zatažené, ale samotné okno bylo nahoře otevřené. Parker se vrátil do místnosti s mou brašnou, zatímco jsem byl ještě u okna. „To je v pořádku,“ řekl jsem a vrátil se do místnosti. „Zavřel jste západku?“ „Ano, ano. Co vám je, Ackroye?“ Dveře se právě zavřely za Parkerem, jinak bych otázku nepoložil. Ackroyd chvíli počkal, než odpověděl. „Jsem v pekle,“ řekl pomalu, po minutě. „Ne, neobtěžujte se s těmi zatracenými pilulkami. Řekl jsem to jen pro Parkera. Služebnictvo je tak zvědavé. Pojďte sem a posaďte se. Dveře jsou také zavřené, že ano?“ „Ano. Nikdo nemůže slyšet; nebuďte neklidný.“ „Shepparde, nikdo neví, čím jsem si prošel za posledních dvacet čtyři hodin. Pokud se mužův dům zhroutil, můj se zhroutil kolem mě. Toto Ralphovo podnikání je poslední kapka. Ale o tom teď nebudeme mluvit. Je to to druhé — to druhé——! Nevím, co s tím dělat. A musím se brzy rozhodnout.“ „Co se děje?“ Ackroyd na minutu nebo dvě zůstal potichu. Zdálo se, že je podivně zdráhavý začít. Když promluvil, otázka, kterou položil, byla naprostým překvapením. Bylo to poslední, co jsem čekal. „Shepparde, vy jste léčil Ashleyho Ferrarsovu v jeho poslední nemoci, že?“ „Ano, léčil.“ Zdálo se mu ještě obtížnější formulovat další otázku. „Nikdy jste neměl podezření — napadlo vás někdy — že — no, že mohl být otráven?“ Chvíli jsem mlčel. Pak jsem se rozhodl, co říct. Roger Ackroyd nebyl Caroline. „Řeknu vám pravdu,“ řekl jsem. „V té době jsem neměl žádné podezření, ale od té doby — no, byla to jen planá řeč mé sestry, která mi to poprvé dala do hlavy. Od té doby se toho nemohu zbavit. Ale pamatujte si, že na to podezření nemám žádný základ.“ „On otráven,“ řekl Ackroyd. byl Promluvil tupým, těžkým hlasem. „Kým?“ zeptal jsem se ostře. „Jeho ženou.“ „Jak to víte?“ „Řekla mi to sama.“ „Kdy?“ „Včera! Můj bože! včera! Zdá se to jako před deseti lety.“ Chvíli jsem počkal, pak pokračoval. „Chápete, Shepparde, říkám vám to důvěrně. Nikam to nesmí dál. Chci vaši radu — nemohu to všechno unést sám. Jak jsem právě řekl, nevím, co dělat.“ „Můžete mi říct celý příběh?“ zeptal jsem se. „Stále jsem ve tmě. Jak vám paní Ferrarsová učinila toto přiznání?“ „Je to tak. Před třemi měsíci jsem požádal paní Ferrarsovou, aby si mě vzala. Odmítla. Požádal jsem ji znovu a ona souhlasila, ale odmítla mi dovolit, aby bylo zasnoubení veřejné, dokud neskončí její rok smutku. Včera jsem ji navštívil, poukázal jsem na to, že od smrti jejího manžela uplynul rok a tři týdny a že už nemůže být žádná další námitka proti tomu, aby se 42 zasnoubení stalo veřejným majetkem. Všiml jsem si, že se už několik dní chovala velmi podivně. Teď se najednou, bez sebemenšího varování, úplně zhroutila. Ona — řekla mi všechno. Její nenávist k jejímu zvířecímu manželovi, její rostoucí láska ke mně a — ty hrozné prostředky, které použila. Jed! Můj bože! Byla to chladnokrevná vražda.“ Viděl jsem odpor, hrůzu na Ackroydově tváři. Paní Ferrarsová to musela vidět také. Ackroyd není typ velkého milovníka, který dokáže odpustit všechno pro lásku. Je v zásadě dobrým občanem. Všechno v něm, co bylo zdravé, čestné a zákonu oddané, se v ten okamžik zjevení muselo od ní naprosto odvrátit. „Ano,“ pokračoval tichým, monotónním hlasem, „přiznala všechno. Zdá se, že existuje jedna osoba, která to věděla celou dobu — kdo ji vydíral za obrovské částky. Byla to ta tíha, která ji dohnala téměř k šílenství.“ „Kdo to byl ten muž?“ Náhle se mi před očima vynořil obraz Ralpha Patona a paní Ferrarsové bok po boku. Jejich hlavy tak blízko u sebe. Cítil jsem okamžitý záblesk úzkosti. Kdyby — ach! ale to by bylo nemožné. Vzpomněl jsem si na upřímnost Ralphova pozdravu toho odpoledne. Absurdní! „Nechtěla mi říct jeho jméno,“ řekl Ackroyd pomalu. „Vlastně neřekla, že to byl muž. Ale samozřejmě——“ „Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Musel to být muž. A nemáte žádné podezření?“ Jako odpověď Ackroyd zasténal a sklopil hlavu do rukou. „To nemůže být,“ řekl. „Jsem blázen, i když na to myslím. Ne, ani vám nepřiznám divoké podezření, které mi přeběhlo myslí. Řeknu vám však tolik. Něco, co řekla, mě přimělo myslet si, že dotyčná osoba by mohla být skutečně mezi mými lidmi — ale to není možné. Musel jsem jí špatně rozumět.“ „Co jste jí řekl?“ zeptal jsem se. „Co jsem mohl říct? Viděla, samozřejmě, jaký šok to pro mě byl. A pak tu byla otázka, jaká je moje povinnost v této záležitosti? Učinila ze mě, vidíte, spolupachatele po činu. Viděla to všechno, myslím, rychleji než já. Byl jsem omráčen, víte. Požádala mě o dvacet čtyři hodin — donutila mě slíbit, že do té doby nic neudělám. A pevně odmítala mi dát jméno padoucha, který ji vydíral. Myslím, že se bála, že bych šel rovnou a zmlátil ho, a pak by to pro ni bylo v háji. Řekla mi, že o sobě uslyším do čtyřiadvaceti hodin. Můj bože! Přísahám vám, Shepparde, že mě nikdy nenapadlo, co udělá. Sebevražda! A dohnal jsem ji k tomu.“ „Ne, ne,“ řekl jsem. „Neberte si věci přehnaně. Odpovědnost za její smrt neleží na vašich bedrech.“ „Otázkou je, co mám teď dělat? Chudá dáma je mrtvá. Proč hrabat staré problémy?“ „Souhlasím s vámi,“ řekl jsem. „Ale je tu další věc. Jak se mám dostat k tomu padouchovi, který ji dohnal ke smrti stejně jistě, jako by ji zabil. Věděl o prvním zločinu a přilepil se k němu jako nějaký obscénní sup. Zaplatila cenu. Bude on beztrestný?“ „Vidím,“ řekl jsem pomalu. „Chcete ho vystopovat? Bude to znamenat hodně publicity, víte.“ „Ano, přemýšlel jsem o tom. V mysli jsem zigzagoval sem a tam.“ „Souhlasím s vámi, že ten darebák by měl být potrestán, ale náklady je třeba spočítat.“ Ackroyd vstal a chodil sem a tam. Nakonec se znovu posadil do křesla. „Podívejte se, Shepparde, předpokládejme, že to tak necháme. Pokud nepřijde žádné slovo od ní, necháme mrtvé věci ležet.“ „Co myslíte tím, že od ní přijde slovo?“ zeptal jsem se zvědavě. „Mám silný dojem, že někde nebo nějakým způsobem zanechala pro mě zprávu — než odešla. Nemohu o tom argumentovat, ale je to tak.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nezanechala žádný dopis ani slovo. Zeptal jsem se.“ „Shepparde, jsem přesvědčen, že ano. A víc, mám pocit, že tím, že si záměrně vybrala smrt, chtěla, aby se to celé vyšlo najevo, byť jen proto, aby se pomstila muži, který ji dohnal k zoufalství. Věřím, že kdybych ji mohl vidět tehdy, řekla by mi jeho jméno a řekla by mi, abych za ním šel ze všech sil.“ Podíval se na mě. „Nevěříte na dojmy?“ „Ach, ano, věřím, v jistém smyslu. Pokud, jak jste to řekl, od ní přijde slovo——“ Přerušil jsem se. Dveře se tiše otevřely a Parker vstoupil s táckem, na kterém byly nějaké dopisy. „Večerní pošta, pane,“ řekl a podal tácek Ackroydovi. Pak sebral šálky s kávou a odešel. Moje pozornost, na chvíli odvedená, se vrátila k Ackroydovi. Zíral jako zkamenělý na dlouhou modrou obálku. Ostatní dopisy nechal spadnout na zem. „ ,“ řekl šeptem. „Musela jít ven a poslat to včera večer, těsně před — před——“ Její rukopis Roztrhl obálku a vytáhl tlustou přílohu. Pak se ostře podíval. „Jste si jistý, že jste zavřel okno?“ zeptal se. „Docela jistý,“ řekl jsem překvapeně. „Proč?“ „Celou večer mám zvláštní pocit, že mě někdo sleduje, špehuje. Co je to——?“ Otočil se ostře. I já. Oba jsme měli pocit, že slyšíme, jak se západka dveří nepatrně ozvala. Šel jsem k ní a otevřel ji. Nikdo tam nebyl. „Nervy,“ zamumlal si Ackroyd. Rozložil tlusté listy papíru a četl nahlas tichým hlasem. „ “ Můj drahý, můj velmi drahý Rogere,—Život si žádá život. Vidím to — viděl jsem to dnes odpoledne na tvé tváři. Takže se ubírám jedinou cestou, která mi zbývá. Ponechávám ti trest osobě, která mi udělala ze života peklo na zemi za poslední rok. Nechtěla jsem ti říct jméno dnes odpoledne, ale hodlám ti ho teď napsat. Nemám děti ani blízké příbuzné, které bych ušetřila, takže se neboj publicity. Pokud můžeš, Rogere, můj velmi drahý Rogere, odpusť mi křivdu, kterou jsem ti chtěla udělat, protože když přišel čas, nemohla jsem to už udělat.... Ackroyd, s prstem na listu, aby ho otočil, se zastavil. „Shepparde, odpusť mi, ale musím si to přečíst sám,“ řekl nejistě. „Bylo to určeno jen pro mé oči, a jen pro mé oči.“ Vložil dopis do obálky a položil ho na stůl. „Později, až budu sám.“ „Ne,“ vykřikl jsem impulzivně, „přečti si to teď.“ Ackroyd se na mě s jistým překvapením podíval. „Prosím?“ řekl jsem, zčervenal jsem. „Nechci, abys to četl nahlas mně. Ale přečti si to, zatímco budu stále tady.“ Ackroyd zavrtěl hlavou. „Ne, raději počkám.“ Ale z nějakého důvodu, který
