VRAŽDA ROGERA ACKROYDA – VEČEŘE VE FERNLY Astounding Stories of Super-Science October 2022, od Astounding Stories, je součástí série blogových příspěvků o knihách HackerNoon. Do jakékoli kapitoly této knihy můžete přeskočit . zde Astounding Stories of Super-Science October 2022: VRAŽDA ROGERA ACKROYDA – VEČEŘE VE FERNLY Od Agathy Christie Nebylo to o mnoho dříve než za půl osmé, když jsem zazvonil na zvonek Fernly Park. Dveře otevřel Parker, sluha, s obdivuhodnou rychlostí. Noc byla tak krásná, že jsem raději přišel pěšky. Vešel jsem do velké čtvercové haly a Parker mi sundal kabát. V tu chvíli prošel kolem mě Raymond, Ackroydův tajemník, příjemný mladý muž, na cestě do Ackroydovy pracovny, s rukama plnýma papírů. „Dobrý večer, doktore. Přicházíte na večeři? Nebo je to profesionální návštěva?“ Poslední byla narážka na mou černou brašnu, kterou jsem položil na dubovou truhlu. Vysvětlil jsem, že očekávám výzvu k případu porodu kdykoli a tak jsem přišel připraven na pohotovostní volání. Raymond přikývl a pokračoval ve své cestě, volal přes rameno:— „Jděte do obývacího pokoje. Znáte cestu. Dámy za chvilku sestoupí. Jen musím vzít tyto papíry panu Ackroydovi a řeknu mu, že jste tady.“ Když se Raymond objevil, Parker ustoupil, takže jsem byl v hale sám. Srovnal jsem si kravatu, podíval se do velkého zrcadla, které tam viselo, a přešel ke dveřím 32 přímo naproti mně, což, jak jsem věděl, byly dveře do obývacího pokoje. Všiml jsem si, právě když jsem otáčel klikou, zvuku zevnitř – zvuk zavírání okna, jak jsem si myslel. Všiml jsem si toho, mechanicky, bez přikládání jakékoli důležitosti v tu chvíli. Otevřel jsem dveře a vešel. Jak jsem tak učinil, téměř jsem se srazil s paní Russellovou, která právě vycházela. Oba jsme se omluvili. Poprvé jsem si začal všímat hospodyně a přemýšlet, jaká krásná žena musela kdysi být – a vlastně, pokud jde o to, stále je. Její tmavé vlasy nebyly prošedivělé a když měla ruměnec, jako právě teď, přísná kvalita jejího vzhledu nebyla tak patrná. Docela podvědomě jsem se divil, jestli byla venku, protože těžce dýchala, jako by běžela. „Obávám se, že jsem pár minut příliš brzy,“ řekl jsem. „Ach! Myslím, že ne. Je po půl osmé, doktore Shepperde.“ Na chvíli se odmlčela, než řekla: „Nevěděla jsem, že vás dnes večer očekávají na večeři. Pan Ackroyd se o tom nezmínil.“ Dostal jsem mlhavý dojem, že můj oběd tam ji nějakým způsobem znepokojil, ale nemohl jsem pochopit proč. „Jak je na tom koleno?“ zeptal jsem se. „Stejně, děkuji vám, doktore. Teď musím jít. Paní Ackroydová sestoupí za chvilku. Já – jen jsem sem šla zkontrolovat, jestli jsou květiny v pořádku.“ Rychle vyšla z místnosti. Procházel jsem se k oknu 33 a přemýšlel o jejím zjevné touze ospravedlnit svou přítomnost v místnosti. Jak jsem tak učinil, uviděl jsem, co jsem samozřejmě mohl vědět celou dobu, kdybych se obtěžoval o tom přemýšlet, totiž, že okna byla dlouhá francouzská okna vedoucí na terasu. Zvuk, který jsem slyšel, tedy nemohl být zvuk zavíraného okna. Docela bezstarostně, a spíše proto, abych odvedl svou mysl od bolestných myšlenek než z jakéhokoli jiného důvodu, jsem se bavil snahou uhodnout, co mohlo způsobit daný zvuk. Uhlí v ohni? Ne, to nebyl ten druh hluku. Zásuvka komody zasunutá? Ne, to ne. Pak můj zrak padl na to, co, věřím, se nazývá stříbrný stolek, jehož víko se zvedá a skrz jehož sklo můžete vidět obsah. Šel jsem k němu a studoval jsem předměty. Byly tam jeden nebo dva kusy starého stříbra, dětská botička patřící Karlovi I., několik čínských nefritových figurek a docela dost afrických nástrojů a kuriozit. Chtěl jsem si jednu z nefritových figurek prohlédnout zblízka, zvedl jsem víko. Sklouzlo mi z prstů a spadlo. Okamžitě jsem poznal zvuk, který jsem slyšel. Bylo to stejné víko stolku jemně a opatrně zavírané. Zopakoval jsem akci jednou nebo dvakrát pro vlastní uspokojení. Pak jsem zvedl víko, abych si zevněji prohlédl obsah. Stále jsem se skláněl nad otevřeným stříbrným stolkem, když do místnosti vešla Flora Ackroydová. Docela dost lidí nemá rádo Floru Ackroydovou, ale 34 nikdo ji nemůže neobdivovat. A svým přátelům může být velmi okouzlující. První věc, která vás na ní zaujme, je její mimořádná krása. Má pravé skandinávské světle zlaté vlasy. Její oči jsou modré – modré jako vody norského fjordu a její pleť je krémová s růžemi. Má hranatá, chlapecká ramena a štíhlé boky. A pro unaveného lékaře je velmi osvěžující setkat se s tak dokonalým zdravím. Obyčejná, přímá anglická dívka – možná jsem staromódní, ale myslím, že originál se těžko překonává. Flora se ke mně připojila u stříbrného stolku a vyjádřila kacířské pochybnosti o tom, zda Karel I. někdy nosil dětskou botičku. „A stejně,“ pokračovala slečna Flora, „všechno to povykování kolem věcí proto, že je někdo nosil nebo používal, mi přijde jako nesmysl. Teď je nenosí ani nepoužívá. Pero, kterým George Eliot napsala Mlynářův mlýn na řece Floss – takové věci – no, je to jenom pero. Pokud máte opravdu rádi George Eliotovou, proč si nekoupit Mlynářův mlýn na řece Floss v levném vydání a nepřečíst si ho.“ „Předpokládám, že nikdy nečtete takové staré, zastaralé věci, slečno Floro?“ „Mýlíte se, doktore Shepperde. Miluji Mlynářův mlýn na řece Floss.“ Byl jsem rád, že to slyším. Věci, které mladé ženy dnes čtou a prohlašují, že je baví, mě vysloveně děsí. „Ještě jste mi negratuloval, doktore Shepperde,“ řekla Flora. „Neslyšel jste?“ Natáhla svou levou ruku. Na třetím prstu měla nádherně zasazenou jednu perlu. „Vdala se za Ralfa, víte,“ pokračovala. „Strýc je velmi potěšen. Zůstávám v rodině, vidíte.“ Vzal jsem jí obě ruce do svých. „Moje drahá,“ řekl jsem, „doufám, že budete velmi šťastná.“ „Jsme zasnoubení asi měsíc,“ pokračovala Flora svým klidným hlasem, „ale bylo to oznámeno teprve včera. Strýc hodlá opravit Cross-stones a dát nám ho k bydlení, a my budeme předstírat, že hospodaříme. Ve skutečnosti budeme celou zimu lovit, sezónu ve městě a pak jezdit na jachtu. Miluji moře. A samozřejmě se budu velkou měrou zajímat o farní záležitosti a účastnit se všech Mateřských setkání.“ V tu chvíli paní Ackroydová vešla s omluvami za pozdní příchod. Musím říct, že paní Ackroydovou nesnáším. Je to všechno o řetězech, zubech a kostech. Velmi nepříjemná žena. Má malé, bledé, křemenně modré oči, a jakkoli jsou její slova plná nadšení, její oči zůstávají chladně spekulativní. Šel jsem k ní a nechal Floru u okna. Podala mi hrst smíšených kloubů a prstenů k zmáčknutí a začala horlivě mluvit. Slyšel jsem o zásnubách Flory? Všelijak vhodné. Drahá mladá dvojice se do sebe zamilovala na první pohled. Taková dokonalá dvojice, on tak tmavý a ona tak světlá. „Nemohu vám říct, můj drahý doktore Shepperde, jakou úlevu to přináší matčinu srdci.“ Paní Ackroydová si povzdechla – jako poctu svému mateřskému srdci, zatímco její oči na mě zůstávaly bystře pozorující. „Přemýšlela jsem. Jste tak starý přítel drahého Rogera. Víme, jak moc důvěřuje vašemu úsudku. Tak těžké pro mě – v mé pozici, jako vdova po chudém Cecilovi. Ale je tam tolik otravných věcí – vyrovnání, víte – všechno to. Plně věřím, že Roger hodlá vyrovnat drahé Floře, ale, jak víte, je jenom zvláštní, co se týče peněz. Velmi obvyklé, jak jsem slyšela, mezi muži, kteří jsou průmyslovými magnáty. Myslela jsem si, víte, jestli byste se ho nemohl jen tak na to téma? Flora vás má tak ráda. Cítíme, že jste docela starý přítel, ačkoli vás známe opravdu jen něco přes dva roky.“ trochu zeptat Slovní záplava paní Ackroydové byla přerušena, když se dveře obývacího pokoje znovu otevřely. Byl jsem rád přerušení. Nesnáším zasahování do cizích záležitostí a neměl jsem v úmyslu se Ackroya ptát na Flořino vyrovnání. Za okamžik bych paní Ackroydové musel říct právě to. „Znáte majora Blunta, že ano, doktore?“ „Ano, skutečně,“ řekl jsem. Mnoho lidí zná Hectora Blunta – alespoň pověstí. Ulovil více divokých zvířat na nepravděpodobných místech než kdokoli jiný na světě, předpokládám. Když ho zmíníte, lidé řeknou: „Blunt – nemyslíte toho lovce velké zvěře, že?“ Jeho přátelství s Ackroydem mě vždycky trochu mátlo. Tito dva muži jsou tak naprosto odlišní. Hector Blunt je možná o pět let mladší než Ackroyd. Přátelili se brzy v životě, a ačkoli se jejich cesty rozešly, přátelství stále trvá. Zhruba jednou za dva roky Blunt stráví čtrnáct dní ve Fernly a obrovská zvířecí hlava s úžasným počtem rohů, která vás sleduje skleněným pohledem, jakmile vstoupíte předními dveřmi, je trvalou připomínkou tohoto přátelství. Blunt právě vstoupil do místnosti svým vlastním zvláštním, rozvážným, ale tichým krokem. Je to muž střední postavy, statně a spíše zavalitě stavěný. Jeho tvář je téměř mahagonová a je zvláště bezvýrazná. Má šedé oči, které dávají dojem, že neustále sledují něco, co se děje velmi daleko. Málo mluví, a to, co řekne, říká trhaně, jako by se slova z něj musela vynucovat neochotně. Nyní řekl: „Jak se máte, Shepperde?“ svým obvyklým přímým způsobem, a pak stál rovně před krbem a díval se nad naše hlavy, jako by viděl něco velmi zajímavého, co se děje v Timbuktu. „Majore Blunte,“ řekla Flora, „přeji si, abys mi vyprávěl o těchto afrických věcech. Jsem si jistá, že víš, co to všechno je.“ Slyšel jsem Hectora Blunta popisovaného jako ženu nenávistníka, ale všiml jsem si, že se s Florou připojil ke stříbrnému stolku s tím, co by se dalo popsat jako horlivost. Sklonili se nad ním společně. Obával jsem se, že paní Ackroydová začne znovu mluvit o vyrovnání, takže jsem udělal pár rychlých poznámek o novém hrachoru. Věděl jsem o novém hrachoru, protože mi to toho rána řekly . Paní Ackroydová nerozumí zahradnictví, ale je to typ ženy, která chce vypadat informovaně o denních tématech, a také čte . Mohli jsme si docela inteligentně povídat, dokud se k nám nepřipojili Ackroyd a jeho tajemník, a okamžitě poté Parker ohlásil večeři. Daily Mail Daily Mail Moje místo u stolu bylo mezi paní Ackroydovou a Florou. Blunt seděl na druhé straně paní Ackroydové a Geoffrey Raymond vedle něj. Večeře nebyla veselá. Ackroyd byl viditelně rozptýlený. Vypadal uboze a jedl téměř nic. Paní Ackroydová, Raymond a já jsme udržovali konverzaci. Flora se zdála být ovlivněna depresí svého strýce a Blunt se vrátil ke své obvyklé mlčenlivosti. Okamžitě po večeři si Ackroyd vzal mou ruku kolem paže a odvedl mě do své pracovny. „Až budeme mít kávu, už nás nikdo nebude rušit,“ vysvětlil. „Řekl jsem Raymondovi, aby se postaral o to, abychom nebyli přerušeni.“ Tiše jsem ho studoval, aniž bych se tak tvářil. Byl zjevně pod vlivem nějakého silného vzrušení. Minutu nebo dvě chodil po místnosti, pak, když Parker vstoupil s kávovým podnosem, se usadil do křesla před krbem. Pracovna byla pohodlný apartmán. Police s knihami lemovaly jednu stěnu. Křesla byla velká a potažená tmavě modrou kůží. Velký stůl stál u okna a byl pokryt papíry úhledně popsanými a seřazenými. Na kulatém stole byly různé časopisy a sportovní noviny. „V poslední době se mi vrátil ten bolest po jídle,“ poznamenal Ackroyd neformálně, když si naléval kávu. „Musíte mi dát ještě nějaké z vašich tablet.“ Napstandenulo mi, že se snaží vytvořit dojem, že naše konference je lékařská. Odpovídajícím způsobem jsem hrál. „Myslel jsem si to. Nějaké jsem si přivezl.“ „Dobrý muž. Dejte mi je hned.“ „Jsou v mé brašně v hale. Přinesu je.“ Ackroyd mě zadržel. „Neobtěžujte se. Parker vám je přinese. Přineste doktora brašnu, budete tak laskav, Parkere?“ „Velmi dobře, pane.“ Parker ustoupil. Když jsem se chystal promluvit, Ackroyd zvedl ruku. „Zatím ne. Počkejte. Nevidíte, že jsem v takovém stavu nervů, že se sotva udržím?“ To jsem viděl dostatečně jasně. A byl jsem velmi neklidný. Zaplavovaly mě všelijaké předtuchy. Ackroyd promluvil znovu téměř okamžitě. „Ujistěte se, že je to okno zavřené, budete tak laskav?“ zeptal se. Trochu překvapen jsem vstal a šel k němu. Nebylo to francouzské okno, ale jedno z běžných posuvných oken. Těžké modré sametové závěsy byly před ním zatažené, ale samotné okno bylo nahoře otevřené. Parker se vrátil do místnosti s mou brašnou, zatímco jsem byl stále u okna. „To je v pořádku,“ řekl jsem, když jsem se vrátil do místnosti. „Překřížil jste západku?“ „Ano, ano. Co se děje, Ackroyde?“ Dveře se právě za Parkerem zavřely, jinak bych se nezeptal. Ackroyd chvíli počkal, než odpověděl. „Jsem v pekle,“ řekl pomalu, po chvilce. „Ne, neobtěžujte se s těmi zatracenými tabletami. Řekl jsem to jen pro Parkera. Služebnictvo je tak zvědavé. Pojďte sem a posaďte se. Dveře jsou také zavřené, že?“ „Ano. Nikdo nemůže slyšet; nebuďte neklidný.“ „Shepperde, nikdo neví, čím jsem si prošel za posledních dvacet čtyři hodin. Jestliže se něčí dům zřítil, můj se zřítil. Tohle Ralfovo je poslední kapka. Ale o tom teď nemluvme. Je to to druhé – to druhé –! Nevím, co s tím mám dělat. A musím se brzy rozhodnout.“ „Co je za problém?“ Ackroyd zůstal minutu nebo dvě potichu. Zdálo se mu podivně neochotně začít. Když promluvil, otázka, kterou položil, byla naprostým překvapením. Bylo to to poslední, co jsem očekával. „Shepperde, léčil jste Ashleyho Ferrarse v jeho poslední nemoci, že?“ „Ano, léčil.“ Zdálo se, že má ještě větší potíže sformulovat další otázku. „Nikdy jste nic netušil – nikdy vám nenapadlo – že – no, že mohl být otráven?“ Byl jsem minutu nebo dvě potichu. Pak jsem se rozhodl, co říct. Roger Ackroyd nebyl Caroline. „Řeknu vám pravdu,“ řekl jsem. „V té době jsem nic netušil, ale od té doby – no, byla to pouhá prázdná řeč mé sestry, která mi to poprvé vštípila do hlavy. Od té doby jsem to nemohl dostat z hlavy. Ale pamatujte si, že na to nemám žádný základ.“ „On otráven,“ řekl Ackroyd. byl Mluvil tupým, těžkým hlasem. „Kým?“ zeptal jsem se ostře. „Jeho ženou.“ „Jak to víte?“ „Řekla mi to sama.“ „Kdy?“ „Včera! Můj bože! včera! Zdá se to před deseti lety.“ Počkal jsem minutu a pak pokračoval. „Chápete, Shepperde, říkám vám to důvěrně. Nic dál. Chci vaši radu – nemůžu unést celou váhu sám. Jak jsem právě řekl, nevím, co mám dělat.“ „Můžete mi říct celý příběh?“ řekl jsem. „Stále tápu. Jak vám paní Ferrarsová mohla svěřit toto přiznání?“ „Je to takto. Před třemi měsíci jsem požádal paní Ferrarsovou o ruku. Odmítla mě. Požádal jsem ji znovu a souhlasila, ale nechtěla dovolit, abychom zasnoubení zveřejnili, dokud neskončí její rok smutku. Včera jsem ji navštívil, poukázal jsem na to, že od smrti jejího manžela uplynul rok a tři týdny, a že už nemůže být žádná námitka proti tomu, aby se 42 zasnoubení stalo veřejným majetkem. Všiml jsem si, že se už několik dní chová velmi podivně. Teď, náhle, bez nejmenšího varování, se úplně zhroutila. Ona – ona mi řekla všechno. Její nenávist k jejímu zvířecímu manželovi, její rostoucí láska ke mně a – a ty hrozné prostředky, které použila. Jed! Můj bože! Byla to vražda za bílého dne.“ Viděl jsem Ackroydův odpor, hrůzu na jeho tváři. Takže paní Ferrarsová to musela vidět. Ackroyd není typ velkého milence, který dokáže odpustit vše pro lásku. Je to v zásadě dobrý občan. Všechno, co bylo v něm zdravé, upřímné a zákon dodržující, se muselo v tom okamžiku odhalení zcela odvrátit. „Ano,“ pokračoval tichým, monotónním hlasem, „přiznala všechno. Zdá se, že existuje jedna osoba, která to věděla celou dobu – která ji vydírala obrovskými částkami. Byl to ten tlak, který ji téměř dohnal k šílenství.“ „Kdo to byl?“ Náhle se mi před očima vynořil obraz Ralfa Patona a paní Ferrarsové bok po boku. Jejich hlavy tak blízko u sebe. Pocítil jsem chvilkový záchvěv úzkosti. Co kdyby – ach! ale to by jistě bylo nemožné. Vzpomněl jsem si na upřímnost Ralfova pozdravu toho odpoledne. Absurdní! „Nechtěla mi říct jeho jméno,“ řekl Ackroyd pomalu. „Vlastně neřekla, že je to muž. Ale samozřejmě –“ „Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Musel to být muž. A vy vůbec nic netušíte?“ Jako odpověď Ackroyd zasténal a sklopil hlavu do rukou. „To nemůže být,“ řekl. „Jsem blázen, že o tom vůbec přemýšlím. Ne, ani vám nepřiznám divoké podezření, které mi problesklo hlavou. Řeknu vám tolik. Něco, co řekla, mě přimělo si myslet, že dotyčná osoba by mohla být skutečně mezi mými zaměstnanci – ale to nemůže být pravda. Musel jsem ji špatně pochopit.“ „Co jste jí řekl?“ zeptal jsem se. „Co jsem mohl říct? Viděla, samozřejmě, jaký šok to pro mě byl. A pak tu byla otázka, jaká je moje povinnost v této věci? Udělala ze mě, vidíte, spolupachatele po činu. Viděla to všechno, myslím, rychleji než já. Byl jsem omráčený, víte. Požádala mě o dvacet čtyři hodin – přiměla mě slíbit, že do té doby nic neudělám. A pevně odmítla mi dát jméno padoucha, který ji vydíral. Předpokládám, že se bála, že bych ji šel hned zmlátit, a pak by to pro ni byl oheň v zadku. Řekla mi, že o ní uslyším do dvaceti čtyř hodin. Můj bože! Přísahám vám, Shepperde, že mě ani nenapadlo, co hodlá udělat. Sebevražda! A já jsem ji k tomu dohnal.“ „Ne, ne,“ řekl jsem. „Neberte si věci přehnaně. Odpovědnost za její smrt neleží na vašich bedrech.“ „Otázkou je, co mám teď dělat? Chudák dáma je mrtvá. Proč šťourat do minulých problémů?“ „Docela s vámi souhlasím,“ řekl jsem. „Ale je tu další věc. Jak se mám dostat k tomu padouchovi, který ji dohnal ke smrti stejně jako by ji zabil? Věděl o prvním zločinu, a přilepil se k němu jako nějaký obscénní sup. Zaplatila cenu. On má odejít beztrestně?“ „Vidím,“ řekl jsem pomalu. „Chcete ho honit? Bude to znamenat hodně publicity, víte.“ „Ano, přemýšlel jsem o tom. Kličkoval jsem tam a zpátky v mysli.“ „Souhlasím s vámi, že zlosyn by měl být potrestán, ale cena musí být spočítána.“ Ackroyd vstal a chodil sem a tam. Pak se znovu posadil do křesla. „Podívejte se, Shepperde, řekněme to takto. Pokud nepřijde žádné slovo od ní, necháme mrtvé věci ležet.“ „Co myslíte tím, že od ní přijde slovo?“ zeptal jsem se zvědavě. „Mám silný dojem, že někde nebo nějakým způsobem musela zanechat zprávu pro mě – než odešla. Nemůžu o tom argumentovat, ale je to tak.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nezanechala žádný dopis ani slovo. Zeptal jsem se.“ „Shepperde, jsem přesvědčen, že ano. A navíc, mám pocit, že tím, že se vědomě rozhodla pro smrt, chtěla, aby se to všechno vyšlo najevo, i kdyby jen proto, aby se pomstila muži, který ji dohnal k zoufalství. Věřím, že kdybych ji mohl vidět tehdy, řekla by mi jeho jméno a přikázala mi jít pro něj se vším, co mám.“ Podíval se na mě. „Nevěříte na dojmy?“ „Ach, ano, v jistém smyslu. Pokud, jak jste to řekl, ode mě přijde slovo –“ Přerušil jsem se. Dveře se tiše otevřely a Parker vstoupil s tácem, na kterém byly nějaké dopisy. „Večerní pošta, pane,“ řekl a podal tác Ackroydovi. Pak sebral šálky od kávy a odešel. Moje pozornost, na chvíli odvedená, se vrátila k Ackroydovi. Zíral jako zkamenělý na dlouhou modrou obálku. Ostatní dopisy nechal spadnout na zem. „ ,“ řekl šeptem. „Musela jít ven a poslat to včera v noci, těsně před – před –“ Její písmo Roztrhl obálku a vytáhl silnou přílohu. Pak se ostře podíval. „Jste si jistý, že jste zavřel okno?“ zeptal se. „Docela jistý,“ řekl jsem překvapeně. „Proč?“ „Celý večer mám zvláštní pocit, že jsem sledován, špehován. Co je to –?“ Otočil se ostře. My také. Oba jsme měli dojem, že slyšíme, jak se západka dveří sotva slyšitelně zacvakla. Šel jsem ke dveřím a otevřel je. Nikdo tam nebyl. „Nervy,“ zamumlal si Ackroyd. Rozložil silné listy papíru a četl nahlas tichým hlasem. „ “ Můj drahý, můj velmi drahý Rogere,—Život vyžaduje život. Vidím to – viděl jsem to dnes odpoledne ve vaší tváři. Takže jdu jedinou cestou, která je mi otevřená. Ponechávám vám trest osoby, která mi za poslední rok udělala ze života peklo na zemi. Nechtěl jsem vám dnes odpoledne říct jméno, ale teď vám ho hodlám napsat. Nemám děti ani blízké příbuzné, kteří by si to zasloužili, takže se nebojte publicity. Pokud můžete, Rogere, můj velmi drahý Rogere, odpusťte mi křivdu, kterou jsem vám chtěla udělat, protože když nadešel čas, nemohla jsem to nakonec udělat… Ackroyd, s prstem na listu, aby ho otočil, se zastavil. „Shepperde, odpusťte mi, ale musím to číst sám,“ řekl nejistě. „Bylo to určeno mým očím a jen mým očím.“ Dal dopis do obálky a položil ho na stůl. „Později, až budu sám.“ „Ne,“ vykřikl jsem impulzivně, „čtěte to teď.“ Ackroyd se na mě překvapeně podíval. „Odpusťte mi,“ řekl jsem, zrudl. „Nechci to číst nahlas. Ale přečtěte si to, zatímco tu ještě jsem.“ Ackroyd zavrtěl hlavou. „Ne, raději počkám.“ Ale z nějakého důvodu, pro mě nejasného, jsem ho
